potkali sen u stromu

Pondělí v 23:12
ještě tam bylo teplo - jak to tak bývá slunce prosvítalo korunama stromů buků a jiný stromový havěti.
Vzduch byl svěží, jeden strom se z hluboka nadech a zase si úlevně vydech. Bobky od prasat kanců tam taky byly z předešlý noci. Kytky lesní a taky skály malý i velký - ňáký blíž, ňáký v povzdálí.
Tu se odhrnula haluz a vchází první muž.
Jde se napít - je tam ňáký čerstvý přírodní zřídlo...teče z toho včechno možný - počkat něco hustýho - žába - mrtvá žába. Sakra, zakleje muž - odhodí žábu, shnilou puchlou do trávy..do mechu.
Čichne si k ruce a jde si jí umejt.
Vchází druhá postava - haluz odkrývá nerozhodně.
Stojí tu a vejraj - nevím proč se změnili na sovy.
Asi je to pohodlnější cestování.
Nejdřív letěli do dáli, obletěli jedno kolo a pak se zase vrátili. Odpočinuli si na jedný z větví buku. Byly velikostí jako dva výři, ale jejich velikost se měnila - to oni uměli bezprostředně. Ale byli to pořád sovy. Jeden zahoukal : "Neměň se, teď né, praskne větev, vole."
A tak se zase zvedli, co by tam teď čupěli a vočumovali, letěli dál.
V tom přiletěli na místo, kde havrani ohryzávali starou mršinu.
Starej havran se na jednoho ze sov osopil, že dutohlávky tu mezi černejma rozumnejma tvorama nejsou vítaný.
Tak letěli dál. Měli hlad.
Spíš chuť sežrat pořádně velkýho opečenýho mastnýho medvěda i s vnitřnostma, který nosej sílu.
A zapít to bečkou sudem piva naraženým.
Chleba velkej jak pěst k tomu....
Blbli v trávě, když se po jídle proměnili - lechtali se a tak . Trávou, vřískali.
Hromobití blíž a zase v dáli. Najednou se rozpršelo a zazněla písnička Jima Mlorrisona.
 

asi ve čtyřech letech jsem se bezprostředně pomalovala indiánskou výzdobou

Pondělí v 20:04
- aniž bych indiány kdykoliv viděla nebo o nich měla větší pojem, ve čtyřech letech jsem taky složila vzadu ve stěhovacím vozu - mezi krámy nábytku - svojí první básničku o borůvce, kterou jsem pak řekla po příjezdu do města svým prarodičům - jako prvním posluchačům mého básnického umění.
Od malička se také starám o malé děti. To je moje poslání - žít v souladu s pravdou mně určenou. Děkuji ti praotče.

 


můj syn na návštěve - na rande - ve městě

Pondělí v 15:20
v černým kabátu a z dlouhejma vlasama,
byl slovně napadený - bezdůvodně!
klonem Qvečl....íí xo motron bzí bzí
ze série-56789.
Datum výroby: v dobách vkládání agresivních česko-amerických hardisků.
Cena : nejprodávanější model. Navlečený do moderního prototypu stejnokrojených hadrů bez myšlenky a bez nápadu.
Výrobci : přiblblý programy v televizi, rádiu, na počítači ( predátor, hry ratatabum, porno atd. )., sériový učitelé a vrazi jim podobní. Vrazi přirozený síly ducha a napojení na tuto sílu. Protože, když tuto schopnost lidi ztratí jsou lehce ovladatelní a ztrácí vnitřní zrak.
Pustil se do něj se slovy : buzno, tvý rodiče jsou buzeranti atd.
Bylo mu kolem sedmnácti jako mému synovi a syn mu dal pěstí do brady a byl klid.

od tý doby, co zanechávám na blogu víc stop

Pondělí v 14:59
mi zvoní někdy pořádně v uších
ani nepotřebuju sms a chytrý telefony - hlášení -
přišla zpráva atd. :-)
Ale ten druhej - fuj, klouzat po tom prstem,
já radši pořádně s gustem ťukám do klávesnice
a někdy ráda očuchávám svoje i jejich,
jejich i svoje stopy.


jak hoří žhavý železo

Neděle v 23:51
jako zájem o život uvnitř, v čem se vidím?
V Rimbaudovi? Ani to jméno neumím napsat. Jmenoval se Jean Arthur. Služebník - větší než tři komunisti v práci?
Než milión komunistů v práci, než celá skupina ulhanejch komunistů? Než banda pokryteckejch bezduchejch otravů? Ne, ale z části ano, z velké části?. Je to poklad mezi jinou moudrostí?
Mezi nezářnými existencemi, které vyvíjejí loutkové postoje. Chudáci, já také vyvíjím loutkové postoje - hurá - sláva mi- Bože Otče dobrotivý a .....pomlčím.
Dneska na vesnické části Prděnova se ozvala moje salva slov - hned jeden vylez, když se ze mě vydralo : když si sedneš pod strom, tak seš jim hned podezřelej, sedat pod stromy se přece nesmí a ta bazénová hlava, jak plejtvá hektolitry vody s ostatníma.....bazénovejma hlavama - ta hned vylezla a čumí - mě to dožralo a volám hééééééééééj tady jsem, tady jsme - byli tam i mý vlasatý syni v kabátech - no nazdááááááááááááááááár tady jsme, no hééééj a von nic, ....snad z toho měl i zezačátku srandu a nechápal, o co mi jde...Sledujou nás jak nevyleštěný boty. Tak mě to dožralo, až zavřel ty svoje podělaný dveře, a já ještě udělala nepovedenýho Apače : vo vo vo vo....atd.



Můj Tom Bombadil

Sobota v 23:45
Tom Bombadil se houpavými kroky dostal k jedli a pod ní se položil do trávy, kde kvetly modré zvonky.
Sledoval ho ptáček Klikhur. To mi připomíná jméno Bombur, což byl nejtlustší tpraslík ze skupiny Pytlíka Bilba.
Bylo to na kraji lesa, větve jedle se pyšnily šiškami, které trčely pěkně nahoru. Ale Tom vlastně ležel pod jedlí ze Středozemě a ta vypadala úplně jinak. Měla větve s jehlicemi, které byly tak dlouhé a měkké, až se zdálo, že strom je celý měkce chlupatý a byly modrozelené. Větve dosahovaly sotva do půlky stromu.
Bombadil si v hlavě sumíroval novou písničku jaru. Když pak chodil po lesních stráních, zpíval květinám a ostatním živým tvorům - i kamenům. Prostě celé přírodě, celému společenství, protože jeho píseň jara byla silná a otvírala zřídla života.
A zněla nějak takhle : La la lá
otvírám zřídla jara, ať teče míza, kám má,
aby tekla volně v žilách přírody,
jako teče potok přes kameny,
aby tekla v korunách udatných stromů
i v kusu kamenu.
A takhle to zopakoval asi třikrát za sebou a pak se vydal na jahody.

Kam dál